Čtete neuvěřitelný příběh jednoho semenáčku, který nám vypráví kněz a kaktusář z chrudimského spolku, farář Tomáš Kvasnička.
Před čtyřmi a půl měsíci, přesně 19. prosince 2019, jsem vysel pod zářivku semena Ariocarpus scapharostrus.
O necelý měsíc později, dne 8. 1., jsem dva klíčence narouboval na nezakořeněné články Schlumbergera, nechal je zakořenit v perlitu a pak jsem je přesadil do běžného substrátu.
O 2 a půl měsíce později, kolem 20. března, jsem na jedné z rostlin zpozoroval neobvyklý útvar.Posléze jsem nabyl jistoty – je to poupátko!
Dnes, 30. dubna, něco přes 4 měsíce po výsevu, drobeček vykvetl – zazářil mu plný květ. Pokud má někdo z čtenářů vysvětlení, budu tomu velmi rád.
Za měsíc rostlinku přeroubuji na Ferocactus glaucescens, jeho osud budu i nadále sledovat. Ale po pravdě – žádnou zvláštnost už nečekám. Za kvalitu fotek se omlouvám, mají jen dokumentační hodnotu. Nečekal jsem, že si zaslouží místo v novinách.
Tak tohle je opravdu zázrak. Myslím, že by pan farář měl položit otázku malinko „výš“, protože toto není samosebou. Já jsem jen čudlař, kterému vykvetl Ariocarpus trigonus var. minor za cca 8 měsíců – to však není až tak ojedinělé, stalo se mi to i vloni. Důkaz prvního, takto kvetoucího kluka, přikládám.
Ariocarpus trigonus var. minor, 8 měsíců.
Pěkný! Může za to podnož, nadbytek výživy a nějaký ty hormony. Pravokořenná rostlina to neudělá, teda až na některé superminiatury.
Jeden komentář
Čistý výkon fotosyntézy, po odpočtu ztrát dýcháním, je vyšší u listnatých kaktusů používaných jako podnože (Peireskiopsis, Zygocactus aj.). U nich je podíl zelených, fotosynteticky aktivních buněk na povrchu rostliny v poměru ke všem dýchajícím buňkám (tj. všech v rostlině) větší, než u kulovitých kaktusů. Proto jsou až překvapující výsledky nejen v růstu, ale i ve vývoji, protože roubovanci brzo kvetou.