po měsíci Vás opět zdravíme ze střední Moravy. V době, kdy čtete tento úvodník, zbývá do začátku Vánoc maximálně devět dnů. Vaše drahé polovičky právě smýčí, chystají, pečou cukroví, popřípadě se vydaly na lov kapra a vánočního stromečku. To, že čtete tyto řádky, však znamená, že VY jste si našli chvíli na oddech a na to si v klidu přečíst prosincové vydání kaktusářských internetových novin. Tak přeju příjemné a ničím a nikým nerušené čtení a ať se vám líbí.
Jelikož se mi dostalo možnosti napsat dva úvodníky, tak se dnes zaměřím hlavně na pěstování ve volné kultuře. V dnešní době řešíme více než kdy jindy otázku, zda kaktusům v zimě topit ve skleníku nebo stěhovat domů. Řešením je zcela jistě volná kultura, která nás této starosti ušetří. Počasí nám hraje do karet a pěstování kaktusů pod krytem nebo bez krytu dává netušené možnosti.
Přiblížil se nám konec kaktusářské sezóny a všichni již víceméně stěhují rostliny na zimoviště. Přemýšlel jsem, čím bych mohl přispět do tohoto významného periodika a nenapadlo mě nic lepšího,než se s Vámi podělit o pár obrázků z mé sbírky. I když pěstuji kaktusy a ostatní sukulenty již skoro čtyřicet let, tak se považuji za neustálého začátečníka. Před patnácti lety jsem si splnil svůj sen a postavil svůj vysněný skleník, ve kterém mám rostliny jak na parapetech, tak ve volné kultuře.
tentokrát se štafetový kolík chrudimských úvodníků přesunul z Brna do Olomouce.
O naší zálibě vás nebude tentokrát informovat pouze jeden pisatel, ale o tuto čest jsme se podělili. Svými kaktusovými postřehy z Olomouce vás kromě mě budou bavit přátelé Michal Rec, Roman Tajovský, Jirka Valoušek a Martin Murárik. Já se s vámi rozloučím svým příspěvkem v červnu 2023.
prázdniny jsou v plném proudu a v měsíci srpnu budou mít prázdniny i Naše Vaše noviny. Nové číslo vyjde až 15. září a to je jen skok k Zamykání sezóny 2022. Je tedy na místě informovat všechny, kteří se chystáte k nám do Chrudimi přijet prodat něco ze svých přebytků a samozřejmě i vás, kteří se chystáte svou sbírku rozšířit.
rok utekl jako voda a já píši svůj poslední úvodník. Ohlédnu-li se za tím rokem, úvodníků jsem moc nenapsal. Spíš povídání o kde čem. I dnes to nebude jinak. Rád bych, abyste nahlédli do mé sbírky rostlin, které mi prošly rukama.
Vždy jsem miloval přírodu a rostliny. Můj první kaktus byl patrně G. saglionis. Ve věku 5 let jsem měl velkou radost, jak krásně v zimě roste a tak jsem mu dopřál vody jako vodnímu melounu. Překvapí vás, že už ho nemám?
o víkendu jsem navštívil království echinocereusů u Honzů Hadravy a Mullera a zažil všechny barvy karnevalu. Ne moment… to nebylo u dvou Honzů… tak kde? Aha… 1.5.2022 proběhlo tradiční otevírání skleníků u p. Pavlíčka v Chrudimi. Tam jsem to zažil. A rád bych se o to s Vámi všemi podělil.
Říkají tomu „pokusníctvo“. O co se jedná? Jde o pěstování kaktusů v podmínkách, ve kterých by to nemělo jít. Typicky třeba celoročně na balkoně. Což je i můj případ.
Mammillaria luethyi. Dle mě nejběžnější vzácný kaktus našich sbírek, který udělá spoustu parády, ale jen málo kaktusářů s ním dosáhne nějakého úspěchu.
Pokud nás letos nezabije covid, nesporně nám životy znepříjemní energetická krize. Nechám na každém jednotlivci úvahu, zda-li je tento problém uměle vyvolán nebo je to jen důsledek dlouhodobého tlaku na co nejnižší ceny, které se již nedaly udržet. Ať tak či onak, zimování našich miláčků už nikdy nebude „za hubičku“.
Nový rok. Nová vlna covidu. Nová vlna neschopnosti. Tak by se dalo stručně charakterizovat období, v kterém se nacházíme. A tak vzhlížím k nebesům řka: „Bože, dej mi klid přijímat věci, které nemohu změnit, odvahu změnit věci, které mohu změnit, a moudrost poznat rozdíl.“
V letošním roce si připomínáme stoleté výročí založení prvního kaktusářského spolku na našem území, Spolku pěstitelů kaktusů v Republice Československé v Praze.
Venku je zima. Rozhodnu se zůstat ještě chvíli ve stanu. Sluníčko začalo rychle svítit a hřát, tak ho jdu přivítat. Vystrčím hlavu ze stanu a slyším helekat Pavla na kopci.
Dnešní noc byla zajímavá jednak tím, že celou noc štěkali psi. Štěkot se nesl do údolí a jako ozvěna zase nazpátek. Psí populace asi měla neodkladné věci k prodiskutování.
Karel Čapek končí jednu svou knížku hezkými slovy, která se pro kaktusáře hodí stejně dobře, jako pro skalničkáře, nebo třeba růžičkáře a jiné zahrádkáře..
Pohádky mnohdy začínaly slovy „bylo – nebylo“. Novější příběhy také „věřte – nevěřte“. Takový úvod volím proto, abych nebyl označen jako dezinformátor a páně Pavlíčkův web IN CACT nebyl vypnut jako web dezinformační.
V této části minisérie o rozmanitosti forem Ariocarpus retusus se budu věnovat jedné jediné specifické populaci, která roste napůl cesty mezi Tulou a Las Cruces, dva kilometry západně od Cieneguilla.
Taková červnová vedra jako letos se některým kytkám moc nelíbí, některé jsem trochu popálil. A to chci v těchto mých článcích někomu radit, že je třeba trochu přistínit… a hlavně větrat.
Po vynucené kovidové přestávce jsme se na 1. Máje tradičně sešli v Chrudimi u kašny na středověkém náměstí v počtu okolo čtyřiceti kaktusových nadšenců.
Dva roky po sobě hlásal titulek na pozvánce „(ne)tradiční odemykání skleníků“. Skleníky v Chrudimi samozřejmě vždy řádně, oficiálně a úředně odemknuty byly, leč muselo se to obejít bez většiny tradičních doprovodných oficialit.
Dva roky po sobě hlásal titulek na pozvánce „(ne)tradiční odemykání skleníků“. Skleníky v Chrudimi samozřejmě vždy řádně, oficiálně a úředně odemknuty byly, leč muselo se to obejít bez většiny tradičních doprovodných oficialit.
