V rámci projektu ERASMUS+, který organizuje pro své žáky a pedagogy Střední škola zahradnická a zemědělská Antonína Emanuela Komerse, Děčín – Libverda, p. o., jsme v rámci přípravné schůzky navštívili několik zajímavých zahradnických a zemědělských podniků na samém jihu Španělska.
Jejich výběr měla plně pod taktovkou naše partnerská škola EFA El Soto, nacházející se v malém městečku Chauchina v těsném sousedství překrásného města Granada.
Výběr padl také na výzkumný ústav IFAPA – Instituto de investigación y formación Agraria y Pesquera v La Mojonera. Volně přeloženo se jedná o výzkumný a vzdělávací ústav zemědělský a rybářský. Městečko La Mojonera se nachází necelých 30 km jihozápadně od správního města Almería a samotný institut leží prakticky přímo u moře.
Kromě jiného se zde zabývají také výzkumem dvou druhů užitkových kaktusů rodu Selenicereus. Jejich pěstování zaznamenalo v poslední době velký rozmach, ovšem především ve Vietnamu, Číně nebo v Mexiku či v jiných latinskoamerických zemích. Přírodní podmínky panující na jihu Španělska jsou však přímo předurčené pro to, aby se zde oběma kaktusům dobře dařilo a tím pádem se nabízí možnost jejich pěstování právě zde.
Podobně se do kultury zavedly v jižním Španělsku druhy, které se lopotně transportují přes půl světa, jako jsou plody avokádo, mango či anona. Tím odpadl dlouhý přesun a vznikla možnost utrhnout plod v plné konzumní zralosti. O to jde právě i v případě dvou druhů kaktusů – Selenicereus undatus a Selenicereus megalanthus. O obou druzích jsme nedávno psali také v časopise Kaktusy (4/2021, str. 141–144), tehdy ovšem pod zařazením do rodu Hylocereus, které je pro kaktusáře více známé.
Zdejší výzkum se zabývá především vlivem různých způsobů opylení na velikost plodu, což je jeden z důležitých ekonomických ukazatelů. Druhým významným směrem výzkumu, který však jde zcela napříč všemi zahradnickými kulturami, je vývoj technologie pěstování bez použití chemických přípravků. Jak jsme měli možnost se přesvědčit, Španělům se tento nelehký úkol daří. A to i na mnohem choulostivějších kulturách, jakými jsou třeba papriky. Využívají k tomu především biologickou ochranu, kterou mají propracovanou do nejmenších detailů.
Oba druhy kaktusů jsou tedy selektovány výběrem z mnoha nejrůznějších semenáčů, přičemž podle výsledků se ty nejlepší typy rozmnožují nadále pouze vegetativně, čímž je zajištěn stoprocentní přenos znaků a vlastností. Takto vzniklé klony se nadále udržují pod jasným označením a jejich konkrétních znaků a vlastností je nadále využíváno při šlechtitelské práci.
Domnívám se, že prošlechtění nových zahradnických odrůd se nevyhne ani těmto kaktusům, protože jen tak si producenti zajistí kvalitní materiál na založení sadů – plantáží, které budou určeny ke sklizni plodů.
Plodům Selenicereus undatus se ve španělsky mluvících zemí říká pitahaya nebo pitaya v anglofonních zónách mají lidové pojmenování dragon fruit neboli dračí ovoce. Plody Selenicereus megalanthus mají výrazné trny, které se z nich po sklizni odstraní a žlutou barvu – proto se jim říká pitahaya nebo pitaya amarilla či yellow dragon fruit.
Ing. Libor Kunte, Ph.D., Střední škola zahradnická a zemědělská, Děčín – Libverda
Úvodní obrázek článku: zdroj: Wikimedia Commons, autor: „Serinde“, licence: CC BY-SA 3.0
