Asi každého kaktusáře napadne co jednou s nimi.
Hovno má bohužel tu nelibou vlastnost, že smrdí a kaktusy zas rostou tak pomalu, že jeden život nestačí. Pravda, nelze srovnávat.
Kaktusy spolu s věkem nabývají na vznešenosti a z prvně jmenovaného se stane dobré hnojivo. To jsem ale odbočil.
Přijdou Babí léta. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. V těchto letech myšlenka, co s nimi, asi stoupá na frekventovanosti i intenzitě.
Rozdat kamarádům, prodat, nebo si říct „ Nu což, až tady jednou nebudu, ať s tím mladí udělají, co chtějí“? Těžká věc, když ty ferokaktusy konečně začaly pořádně kvést a když se watrikánii ginterí konečně začalo dělat cefálium.
Ideální situace nastane, pokud už při samotném aktu myslíte i na kaktusy a počnete potomka se zájmem o tento koníček. Většina z nás ale v tu chvíli myslí jen na sprosťárny a co pak o sedmdesát let později s nimi. Myslím s kaktusy.
Ne že bych při početí mé mladší dcery myslel na kaktusy, tak zodpovědný nejsem, ale možná jsem krátce před tím pikýroval.
Vendulka pár svých kaktusů má. Nejraději má jeden eriokaktus. Říká mu kartáček. Dokonce i ví, že se jmenuje leninghausii. (Lenina už probírali.)
Tak uvidím. Mám snad ještě pár desítek let na to, aby se situace vyvinula příznivě. Však mám ještě starší dceru Soňu a velkýho kluka Jakuba. A co teprve vnoučata? A oni si snad taky najdou někoho, koho to bude bavit.
