Prosinec 2020 (223)

Pavel (PP) mě požádal, abych napsal pár odstavečků o každoročním aranžování velkého skleníku v Tálíně. Uspořádání rostlin v něm je přece jenom atypické. Boky jednotlivých kójí „parapetů“ jsou vyzděny z omšelého kamene, evokující pocit skály.

Jednotlivé kóje jsou tak široké, že lze dosáhnout i na nejvzdálenější kaktusy. Kóje jsou pak vyplněny kameny a kamenným štěrkem, vešly se ho tam 2 náklaďáky. Na nich je cca 20 centimetrová vrstva rašeliny (1 náklaďáček). Tento velký objem materiálu zajišťuje tepelnou stabilitu a působí vlastně jako přírodní akumulátor. I při nočních jarních a podzimních mrazících okolo -5 °C neklesne teplota pod 0 °C, a naopak i při nejvyšších letních teplotách nestoupne teplota ve skleníku nad 35 °C. Rašelina na povrchu plní hned několik funkcí. Jednak se do ní snadno zamáčknou rozdílně hluboké květináče (velké hlouběji), čímž se docílí stejná výška základny rostlin. Dále se tím zvyšuje vzdušná vlhkost, a to i mnoho dní po zalití, čímž se vytvoří pozitivní mikroklima mezi rostlinami. A nakonec má rašelina i funkci estetickou. Nejlépe se od ní odráží stonky a květy kaktusů, a zakryjí se i rušivě působící květináče. Uvedený materiál je navrstven v zadní části skleníku do mírného svahu skloněného na jih, tedy vystavenému slunci. Tím je jednak dobře vidět na rostliny, jednak je lépe využíván sluneční osvit.

Necelý týden trvá nastěhování a naaranžování skleníku od prvního po poslední kaktus.

Rostliny skládám do tohoto skleníku necelý týden a stejnou dobu je zazimovávám. Zdálo by se, že je to až příliš pracné, není to ale zas tak hrozné. Ke všemu to má i řadu výhod. Donutí mi to každoročně se kouknout zblízka na každý kaktus, a ty poškozené (např. popálené) přemístit do „nemocnice“ a vrátit je zpět až když se opraví. Dále ty nejpřerostlejší hned přesadím a také některé větší skupiny od 1 taxonu o něco snížím. Kromě toho při aranžování poslouchám rádio, takže je to docela pohodová práce, nehledě k tomu, že ušetřím za vytápění i nemám obavy, že někdo rozbije sklo v době mrazů a sbírka přijde vniveč. V zimě jsem většinou na expedici, na horách nebo „zazimovaný“ v Písku v paneláku.

Pohled z přibližně stejného místa (od dveří) v létech 2012 – 2020. V podstatě je rozmístění kaktusů sejné, i když v jednotlivostech se liší.

Kaktusy skládám každý rok přibližně stejně ale zároveň i o něco jinak. Zachovávám např. umístění rodů, v nichž pak již dodržuji jen pravidlo „od největších k těm nejmenším“ směrem k okraji parapetu. Ve skleníku nejdříve rozmísťuji ty největší jak kulovité, tak sloupovité druhy a vytvořím z nich jakousi kostru. Nepravidelné rozmístění větších, zejména sloupovitých druhů je velmi důležité, naruší se tím plochost sbírky a zároveň se vytvoří prostor pro ty druhy, které vyžadují výraznější přistínění. Ty pak umisťujeme k patě sloupovitých druhů ze strany severní.,

Pohled na jednotlivé kóje v létech 2012 – 2020.

Poznámka:

Také jsme u nás měli něco podobného, čemu Ruda říká „nemocnice“. Říkali jsme tomu „polepšovna“. Protože asi polovinu sbírky máme celou sezónu pod širým nebem a poškození od sluníčka nebo od jiné nepřízně počasí se vyskytují dost často, už jsme od léčení (polepšování) ustoupili. Kytky jsou jako v přírodě, kde jsou také vedle krásných a urostlých i ty méně krásné, starší a ohnuté… Ovšem v tom našem případě je to často samozřejmě na úkor estetickému pocitu a návštěvníkům, kterých letos věru nebylo mnoho, se za to omlouváme.

Pavel Pavlíček