Zima 2025–26 dala spoustě kaktusářů zabrat. Už od začátku února mi začaly chodit maily a soukromé zprávy ve stylu „hnije mi to ve velkém, co mám dělat“. A já odpovídal, teď už nic. Byla to opravdová kalamita. Už tehdy mě napadlo, že by asi nebylo od věci sepsat pár pravidel, jejichž dodržením se dá v budoucnu podobným průšvihům předejít.
Máme tu Nový rok, tak by to chtělo něco extra speciál, zkrátka novinku, superšpek. Jenže to by musel posloužit někdo jiný, já nic takového nemám. Pěstuju spíš ty nejobyčejnější kaktusy, co už je nikdo nechce.
Jako jsem na podzim vždycky celej potentočkovanej z toho, jak vytrňujou lobívie, na jaře zase slintám nad scvrklými „mázovkami“, jak se říká parodiím s dlouhými trny podle vůdčího typu Parodia maasii, na nichž trčí dlouhé a barevné zahnuté bodáky.
Možná jste se s tím letos na jaře při stěhování kaktusů na letní stanoviště taky setkali a pokud ne, dejte si dodatečně štamprli na oslavu, že jste byli mezi těmi šťastnějšími. O co jde?
Do této skupiny chorob budeme počítat patogeny, které narušují a likvidují buď samotnou epidermis nebo i tenkou vrstvičku tkáně pod ní. Výsledkem jejich působení pak jsou různé skvrny, povlaky nebo prolákliny.
Tady už budu stručnější. Suchá hniloba vzniká tehdy, jsou-li houbou napadeny kořeny nebo kořenový krček a houba zachvátí cévní svazky, aniž by se nějak významně zajímala o ostatní tkáně kaktusu.
Snad žádná z dosud uvedených chorob by mi nestála za nějaké plošné chemické ošetření, i když nevím, jestli hlavním důvodem není spíše fakt, že jsem od přírody líný tvor.
