Vinař Jiří

Turbinicarpusy právem patří mezi rostliny, kterým kaktusáři fandí. Mají pro nás poměrně dost dobrých vlastností, pro něž si je ceníme, a na mě vždy působily takovým trochu magickým kouzlem.

Ať se na to podívám z kterékoli strany, musím konstatovat, že se to lepší. Teda jak co. Nevzpomínám si, že bych kdy v květnu neukončil ve svém obydlí topnou sezonu. Když to šlo ztuha, tak to bylo nejdéle do půlky měsíce. Ovšem letos, jak se zdá, bude kotel dotápět ještě v červnu. Příroda se však ošálit nedá a kaktusář jakbysmet. Předpokládám, že každý pěstitel se podmínkám, jež momentálně panují v české kotlině, přizpůsobil. Tedy nejen u sebe, třeba poněkud teplejším oblečením, ale především ve sklenících jsme učinili opatření, aby si naše oblíbené rostliny, pokud možno ani nevšimly, že jaro si dává neskutečně načas. Je mu jedno, že už před časem bylo vyhlášeno globální oteplování a prostě, jak jsem se dočetl, tryskové proudění tryská zcela jinak, než by se slušelo, a to je příčinou toho, že kytky na Plzeňsku začaly kvést až v poslední dekádě.

Musím s lítostí konstatovat, že se nemohu v rozporu s názvem této rubriky věnovat právě tomu „okolí“. A když to tak vezmu, tak ani té Plzni. Já žiji ve Starém Plzenci, což je malé město, u něhož Plzeň leží. Městečko o tři sta let starší, které dalo Plzni vzniknout. Vy ho budete nejspíš spojovat s firmou Bohemia Sekt, která je producentem šumivých vín. Z terasy mého domu mám výhled na Rotundu svatého Petra a Pavla, která je nejstarší církevní památkou v České republice. Vznikla ve druhé polovině desátého století nad řekou Úslavou v místech, kde stával Knížecí hrad. Kdepak v té době byla Plzeň. Ani na houbách ještě nebyla. Ale to jen na okraj.

Musím se zmínit hned v úvodu o počasí. Těšil jsem se na první jarní měsíc, kdy už obvykle sluníčko vytahuje teplotu ve skleníku dosti vysoko a i venkovní teploty nebrání tomu, abych rostliny, zimující v bednách pod parapety, vystěhoval na letní stanoviště. Letos to bylo nějak jinak. Březen byl studený, zamračený, noční teploty klesaly pod bod mrazu docela hluboko a ani přes den tomu nebylo jinak. Zejména v první polovině měsíce bylo dost mrazivých dní. Snad až v poslední dekádě se začalo přes den objevovat na obloze slunce. Teplota ve skleníku tím pádem vyskočila na dvacítku i výš, ale na stěhování kytek do lufťáku to ještě nebylo. Přišlo to až v úplném závěru měsíce. Ze dne na den přišlo opravdové jaro. Ze země začaly jarní rostliny vystrkovat špičky, ptáci mě po ránu začínali budit zpěvem. Přišla ta pravá chvíle ke stěhování kaktusů ven. Dal jsem se samozřejmě do toho a dost mi to zvedlo náladu. Sice jsem na rostlinách, umístěných celoročně na parapetech, jen tu a tam objevoval nesmělé špičky poupátek a o květech jsem si samozřejmě v této době mohl jen nechat zdát.

Tenhle poslední zimní měsíc nás tak trochu potrápil. Po relativně teplém období se dostavila zima v plné parádě. Teploměr ukazoval často ranní teploty až kolem –16 °C a teplota zůstávala pod bodem mrazu celodenně. Napadlo nám tady i docela dost sněhu. Ve sklenících bylo nutno pořádně přitopit a kdo nemá skleník napojen na obytnou část domu, musel si cestičku ke…

Jen málo kaktusářů má rádo tohle zimní období. Snad jen ti, kteří se odváží spustit ze svahu bezhlavě na dvou prkýnkách, která jim dávají, jak já se domnívám, jen malou šanci na to, aby  mohli tento hazardní počin poněkud korigovat. Těm nejšikovnějším se někdy podaří i zastavit. Letos tedy si této radosti mnoho neužili. Buď nebyl sníh, nebo přišla nejrůznější omezení. Já tedy mezi tyto smělce rozhodně nepatřím. Lednem já trpím. Nebýt toho, že mohu pozorovat, jak se vyvíjejí semenáčky ve výsevním zařízení, tak bych jen koukal z okna do mlhavého oparu venku a smutnil. Sluníčko na Plzeňsku všeho všudy během tohoto prvního měsíce jen tu a tam vykouklo, a kdybych dobu jeho svitu sečetl, tak by to snad nevydalo ani na jedno odpoledne. Ale pokaždé si říkám – leden vydržíme a únor je krátký. Naštěstí na západě Čech nás netrápily žádné velké mrazy a denní teploty se pohybovaly většinou slabě pod nebo mírně nad nulou.

Prosinec moc naší zálibě nepřeje. Pokud je to ke všemu v době covidové, je to mrzuté dvojnásob. Je ovšem třeba zmínit, že už dávno jsme se s nepřízní počasí, a v poslední době i pandemie, ač neradi, naučili žít. Rostliny jsou dávno na zimních stanovištích a jejich občasná kontrola, ať už v temperovaných sklenících či skladech, nám příliš práce nedá. Je čas výsevů, a pokud mám zprávy od přátel, Plzeňáci rozhodně nezahálejí. Přes jisté potíže se nám nakonec podařilo ukončit distrubuci objednaných semen z naší plzeňské nabídky. Bylo to sice o pár týdnů později, ale myslím, že vzhledem ke známým okolnostem nás objednavatelé omluví a jistě už své porce semen mají ve výsevních zařízeních a mnohým už krásně klíčí.

Když jsem přemýšlel o tom, jaký bude obsah listopadového úvodníku, měl jsem docela vážné obavy, že se budu muset omezit spíše na textovou formu, případně na nějaké obrázky rostlin, které nejsou v květu. V této roční době jsou již rostliny z nevytápěných skleníků sklizeny do prostor, ve kterých musejí přečkat nepříznivé období, které my, kaktusáři, zrovna nemilujeme. Navíc aktuální počasí v plzeňské kotlině má silně inverzní charakter, které ani do vytápěných skleníků přes mlhavý příkrov sluneční paprsky prostě nepustí. Kdybych byl s výběrem odkázán pouze na svoje pěstební prostory, bylo by toho na výběr žalostně málo.

Naštěstí rozptyl takzvaných plzeňských sbírek je skutečně úctyhodně rozprostřen po celém plzeňském kraji a naši členové neváhají klubové akce navštěvovat i z končin vzdálených padesát i více kilometrů. Bohužel v této krizové době je náš kontakt omezen téměř výhradně na on-line komunikaci.

Nejen na Plzeňsku, ale v celé naší vlasti, byl říjen neobvykle teplý a bohatý na srážky. Se zazimováním našich sbírek nebylo třeba nijak spěchat. Pravda, sluníčka bylo pomálu po celý měsíc, takže si ho naše rostliny moc užít nemohly.

Nám zase, vzhledem ke známým okolnostem, schází osobní setkávání, členské schůze a další aktivity. Poněkud nám to nahrazuje sociální síť, na které o sobě dávají někteří členové vědět, ale přímé kontakty to přeci jen nahradit nemůže. Vyzkoušeli jsme si dokonce i historicky první výborovou schůzi on-line, kdy každý z nás seděl doma u svého počítače a zvesela jsme konverzovali a řešili záležitosti plzeňského klubu. Trošku nás to nakoplo a rozhodně jsme se nenudili. Máme v plánu v tomto duchu uspořádat i naší listopadovou členskou schůzi. Okolnosti nám nic jiného ani neumožňují.

Já vím, že nám všem už leze krkem všude slyšet a číst o probíhající pandemii. Nechtěl jsem tuto záležitost v úvodníku vůbec zmiňovat. Jenže jak se tomu vyhnout, když daná situace ovlivňuje veškeré dění, včetně toho dění kaktusářského. Copak my v Plzni…my jsme měli kliku, že termín naší zářijové schůze, a tím i kolokvia, se strefil do doby, kdy protivirová opatření byla po létě ještě poměrně volná, a obě tyto akce se mohly uskutečnit. Pravda, oproti minulému ročníku byla účast jistě o víc než jednu třetinu nižší, ale stovka lidí dorazila, a tak jak v pátek, tak potom v sobotu proběhla akce ke spokojenosti hostů i pořádajících. Tak mi dovolte jen pár záběrů právě pro ty, kteří letos dorazit nemohli.