Žatec je v údolí řeky Ohře, teplejší podnebí ve srážkovém stínu Krušných hor, podnebí polabské nížiny. Zaměřuji se na Echinocereusy a mrazuvzdorné kaktusy.
(Psáno pro časopis Kaktusy, viz: http://www.cs-kaktusy.cz/journal/journal.htm, redakce IN zájemcům o hlubší informace z naší záliby doporučujeme jeho odběr) U příležitosti pražského sympozia 30. 3. 2019 do Česka přicestovali manželé Steven a Linda Brack z USA (NM). Steven u nás nebyl prvně, poprvé v roce 1982 přednášel v Praze. Podruhé nás pak navštívil tuším v roce 1988, měl jsem tu čest sledovat jeho přednášku v Čelákovicích. Tehdy…
Ve dnech 22. až 24. února 2019 proběhl v Horních Počaplech již 3. ročník Setkání mrazuvzdorných kaktusářů. A je třeba říci, že se akce opět velmi vydařila. Přijeli jsme, tak jako pokaždé, již v její předvečer, v pátek 22. února. Klub kaktusářů
Existují tři peruánské islaje, o kterých je v článcích velmi zřídka psáno, a dokonce ani moji přátelé je neviděli. Jsou to Islaya grandis, Islaya unguispina a Islaya flavida.
Název Cerro Bola v Mexiku je všem kaktusářům notoricky známý. Ve skutečnosti se jedná o kopec, který zdálky připomíná kouli, a tvoří tak nezaměnitelnou dominantu oblasti. Kopec leží v těsné blízkosti dálnice MEX 40, spojující Torreón a Saltillo.
Při našich cestách s Lubošem Berkou, které podnikáme pravidelně na schůze Internoto1, navštěvujeme také sbírky a pamětihodnosti v oblasti, ve které se pořádá schůze, nebo kterou projíždíme.
Pěstování kaktusů a sukulentů je u většiny pěstitelů vedeno snahou dosáhnout co nejlepších výsledků v podobě krásných, vitálních, pravidelně rostlých a především bohatě vytrněných a kvetoucích rostlin. Dosažení tohoto cíle není až tak složité, je nutné dodržet ve správné rovnováze, nebo spíše poměru, tři základní podmínky, které dobře známe – světlo, teplo a vodu.
Hola! Hola! V noci přišlo pět chlápků zjistit, co jsme zač. Říkal jsem to, že je lepší se nahlásit, aby o nás věděli. Jo Martínku, pozdě bycha honit. I čejkám neušlo, že jsme tady a pěkně v noci křičeli. Hodně se ochladilo, ráno jsme měli na stanu led. Nějak moc dýcháte, tvrdil Jirka, náš stan je absolutně suchý. Spacáky a stan jsme přehodili přes fotbalovou branku.
Nedávno – tedy před 7 lety – byl popsán nový taxon, Echinocereus viridiflorus v. canus, roste poblíž městečka Solitario, v Texasu. Nová kytička vzbudila mezi milovníky kaktusů rozruch, díky svému nádhernému hustému a často úplně bílému otrnění. Do naší rubriky ji poslala Italka, paní Monica Ulivelli.
Obrázek č. 1: Echinocactus parryi na nové lokalitě (říjen 2019). Rostliny Echinocactus parryi jsou dlouho známé z lokality Sierra Samalayuca ve státě Chihuahua v Mexiku. Tyto rostliny byly také roztroušeně pozorovány na místech jižně a západně od tohoto pohoří. Obrázek č. 2: Echinocactus parryi na nejsevernější dosud známé lokalitě (říjen 2019). V nedávné minulosti však byly další rostliny pozorovány mladým nadšeným kaktusářem také…
V našem národním papírovém časopise KAKTUSY (v roce 2018, č. 4) vyšel zajímavý článek od presidenta společnosti Jardy Vícha, v němž se vrací k „zapomenutému“ jménu rostratus od Alwina Bergera (1929).
O živé kamínky, tedy o rody Lithops, Argyroderma, Conophytum, Pleiospilos, Gibbaeum, atd. jsem se dlouhou dobu vůbec nezajímal. Nebyl důvod. Měl jsem své kaktusy, své lobívie, a byl jsem spokojený. Loňský rok jsem byl na návštěvě u kamaráda,
Když jsme v roce 2018 projížděli přes městečko Sandia k La Soledad, nenechali jsme si ujít zastávku u Thelocactus conothelos v. argenteus. Tato rostlina určitě stojí za to, protože v naších sbírkách ji málokdy uvidíme tak hezkou, jako v přírodě. Odobně je to i Thelocactus macdowellii.
Některé sukulenty rostou soliterně celý svůj život. Třeba desítky let, aniž by vyprodukovaly jedinou odnož jako náznak snahy o potomstvo, které by pak udrželo jejich druh na tomto světě. A pak jednoho dne vykvetou a jejich květenství je tak obrovské, že jim vezme všechnu zbylou sílu a rostliny poté postupně odumírají.
Milí čtenáři, jak jsem již zmínil v předchozím seriálu o Cereusech, mou největší zálibou a vášní je rod Echinofossulocactus, a to více než čtyřicet let.
Následující dny důkladně prozkoumáváme lokality v provincii San Luis. Je tu spoustu zajímavých kaktusů, kromě známých druhů zde rostou dosud nepopsané kytičky, provizorně nazvané sp. zelené, sp. modré apod.
Na úvod přednáškového bloku při Zamykání sezóny byla pokřtěna nová krásná kniha, která je opět před vánoci nádhernou nabídkou pro uložení pod stromečkem!
Tato echeveria je známá svoji velkou variabilitou, některé formy jsou ale zajímavé. Zejména kruhová kristáta, která je u všech rostlin velice vzácná, protože si neumím představit jak ji rozmnožit bez poškození.
Martin Horák má ve své sbírce krásné rostliony Agave albopilosa. Jsou to osm let staré rostliny. Semena byly původem od Jardy Šnicra, z jeho první cesty na A. albopilosa.
Jižní Afrika patří mezi botanicky nejzajímavější oblasti. Známe několik cestovatelů, kteří se tam vrací obdivovat nebo studovat místní flóru a nedivím se jim, protože její různorodost snad na světě nemá obdoby. Specifickou oblastí je Kapsko,
Jméno rodu je, jak už to obvykle bývá, složeninou dvou řeckých slov. Phyllon znamená list a anthos je termín pro květ. Celá složenina vznikla díky zvláštnímu způsobu růstu drobných květů, které se objevují u řapíku listů. Rod Phyllanthus z čeledi Euphorbiaceae zahrnuje asi 700 druhů.
Hned ze začátku chci říct zásadní věc – i když je A. coahuilense velmi podobné a často se plete s A. myriostigma, o kterém napíšu příště, nejsou si vůbec příbuzné. O rozdílech svědčí několik markantních odlišností.
Ráno vyrážíme na Aiquile. Na náměstí si na tabulce čtu informaci a dozvídám se, že tady bylo zemětřesení (terremoto) v roce 1998 a zahynulo docela dost lidí.
Tento článek vychází z textů a fotografií, které byly částečně psány a použity pro v tomto roce anglicky vydanou knihu pana Romana Pavlici: „The Neverending Story of Astrophytum Hybrids“.
Martin a Tomáš vyřídili a převzali auto, které už bylo nachystáno v pozemní garáži. Renault Kangoo měl modrou barvu a náš dvorní řidič Martin Tvrdík (třetí účastník expedice) mu důvěrně začal říkat KAREL.
Pan Radek Čech nám poslal pár obrázků z výstavy v Brně (pořádal Klub kaktusářů Astrophytum Brno, v termínu 1. – 9. 6. 2019). Jak je vidět, soustředil se zejména na mexické raritky:
ZAPOMENUTÉ KRÁSKY - aneb ozdoby našich sbírek v dobách, kdy se holili jenom chlapi Po vpravdě fenomenálním ohlasu, který vzbudil první článek o Wigginsia gladiata – Zapomenuté krásky (1), zkouším opět rozproudit zkostnatělé údy čitatelů, (ne)pisatelů. Pravda, jeden telefonát a jeden email, oba zpochybňující datum prvotního popisu v článku vzpomínaného kaktusu, asi není moc, ale řekl jsem si, že mě to nesmí odradit. Při pátrání v archivu…
Tak zase přišla řeč na ty kytky. No co také jiného čekat, že? To se mně Pavel P. optal, jak to dělám, že mám tak krásnou kytku. Samozřejmě, provokoval, a tak došlo k tomu, že posílám fotečky svého letitého Echinocereus coccineus.
Přátelé, zvu Vás na tak trochu jinou cestu po Mexiku. 20.10. – 15.11. A proč jsem se rozhodl, že naplánuji „trochu jinou cestu“? To bylo tak. Už asi před rokem jsme s kluky z Ustí nad Labem začali mluvit o podzimu 2019. Co bychom chtěli vidět? Tak jasně že kvetoucí ariáky. To je na podzimní cestě jasná volba.
Echinocereus pectinatus subsp. rutowiorum DU 28, General Trias, Chihuahua, přechodová forma, žluté i červené květy. Semena tohoto druhu byla v prodeji vloni a letos, žel – chybně byla označena nesprávným polním číslem DU 27!
Dnes se často mluví (a fotografuje) o fantastických křížencích v rodu Astrophytum, méně často pak o hybridech (programově vytvořených) mezi jinými druhy – rody.
V noci Martin vyhlásil poplach. Petro, vstávej, do auta rychle, je bouřka. Tak hezky jsem spala. Blejská se a blejská se. Bouřka se s námi nemůže rozloučit. Počítám. Myslím, že je už daleko. Vracím se do stanu.